Naše pouť z Hřenska na Sněžku je za námi, a pokud vás zajímá, jak to celé probíhalo, můžete se začíst do našeho reportu níže. Každý z nás si odnesl své zážitky a vzpomínky, každý má svůj příběh. I tentokrát se zde bude jednat o pohled ze strany Martina, který část trati prošel a na části zajišťoval support ostatním – zdatnějším běžcům. Jelikož to byla cesta dlouhá, je toho hodně, co v nás zůstalo, nedá se (a vlastně ani nechceme) vše zkracovat do pár vět. Proto jsme se rozhodli popsat vám průběh zdolávání naší výzvy v seriálovém podání a report tak bude rozdělen do několika příspěvků, které se budou uvolňovat postupně.
Část I. – Vybíháme (Hřensko–Chřibská)
Tentokrát jsme měli budíčky trochu déle, jelikož start byl plánován až na 12. hodinu. V pátek se kolem půl deváté začínáme aktivně připojovat do společného chatu a potvrzujeme si dříve domluvený čas srazu a odjezdu 10:00 hod z Jablonce. Zdánlivá časová rezerva se nám rozplynula hned na začátku, neboť v návaznosti na drobná jednotlivá zpoždění vyrážíme na cestu až po půl jedenácté. Za pár minut jsme už ale zase zastavili – ještě drobný nákup, dokoupit to, na co je ještě chuť a co se nám zdá, že by se v nadcházejících 50 hodinách mohlo hodit. Ještě že tentokrát doprovázela dvě vozidla.
O přibližně hodinovém posunu startu jsem informovali Jakuba Chalupného, který se jako zástupce a ambasador Klubu nemocných cystickou fibrózou rozhodl zaběhnout s námi část trasy. Následná cesta do Hřenska byla bez problému, jen počasí se začalo nějak čím dál více kazit, a tak jsme se již začali smiřovat s tím, že tentokrát to nebude sluníčkový běh. Před 13. hodinou jsme se setkali s Jakubem a přibližně 500 m od startu se začali chystat ke startu. V návaznosti na zhoršené počasí došlo k převlékaní kraťasů za dlouhé a nasadili jsme další vrstvy, zejména tu nepromokavou, ať v mokrém nejsme už od prvních okamžiků. První etapu jsme stanovili na přibližně 13 km a sraz s doprovodnými vozidly domluven u Vysoké Lípy.
Vše připraveno a ve 13:25 jsme vyrazili směr Sněžka. Neuběhli jsme ani kilometr a jako lusknutím prstu mraky pryč a slunko začalo hřát, takže za běhu jsme se zase svlékali a věci ukládali do batůžků. Po zdolání prvních pár silničních kilometrů při proběhnutí Hřenskem jsme kousek vystoupali a odbočili na Mlýnskou cestu směr Mezní Louka. Za nedlouho jsme narazili na vyhlídku Fénix, kde jsme přibrzdili, alespoň na dálku pohlédli na Pravčickou bránu a krajinu kolem, která se stále vyrovnává s požáry, které tu před několika lety byly. Pár fotek na památku a pokračovali jsme dál. Za Mezní Loukou již došlo k prvnímu drobnému odbočení z trasy, vše napraveno asi 100 m dlouhým přímým přechodem přes lesní porost. Návrat doprovázelo pokvikování z blízkého křoví za plotem místní obory – lesní zvěř nás provázela a byla nablízku od počátku až do konce, což se dočtete později. Pak jsme si už cestu více hlídali a pod drobnými hřebeny Českého Švýcarska, kolem Malé Pravčické brány a skalního hradu Šauštejn jsme dorazili až na kraj Vysoké Lípy, kde na nás již čekali Michal s Alešem.
Z časových důvodů již zde ukončil společnou pouť Jakub, se kterým bylo domluveno, že poběží, až tam, kam mu čas umožní, a zpět na start ho pak svezeme. Bohužel s ohledem na odklad startu a klidovější tempo mu druhá etapa nevycházela. Ovšem kdyby mohl, víme, že s námi projde až do úplného závěru. Setkání s Jakubem si moc vážíme, za těch pár hodin společného času jsme našli spoustu společného a určitě to nebylo naše poslední setkání – příští rok se těšíme na Lovoši a třeba nějakou akci společně vymyslíme i dříve. I já jsem v tento okamžik přerušil běh a pro další etapu mě střídal Aleš. Po drobném občerstvení a rozloučení s Jakubem se běžecká skupina vydala pokračovat, další sraz Chřibská.
Mezitím jsem vezl zpět do Hřenska Jakuba. Na první křižovatce jsme zastavili. Nejprve se zdálo, že kolem projíždí nějaký sraz motorkářů a chvilku nás zdrží. Když už se zdánlivě situace zklidnila a chtěli jsme následovat místního starousedlíka na bicyklu, který statečně vyrazil do křižovatky před námi, ze zatáčky začal vyjíždět další gang motorkářů, který na onoho odvážlivce začal ihned pokřikovat „Okamžitě zmiz z cesty!!“ „Vypadni na stranu!!“ …no, za pár motorkami se v těsném závěsu objevil ze zatáčky více než stohlavý peloton řítící se vysokou sjezdovou rychlostí. Nejen nám asi uniklo pozornosti, že právě zde v okolí probíhal Tour de Feminin v Krásné Lípě, jehož cesta vedla až do Hřenska. Další chvilku jsme tedy počkali a za posledními nešťastnicemi, které neměly zrovna svůj den, jsme se v závěsu svezli až do Hřenska.
V Hřensku jsem se rozloučil s Jakubem a vydal se do Chřibské, což mělo být 23 km. Téměř při výjezdu z Hřenska však těsně přede mnou spadl přes celou silnici strom a cesta byla neprůjezdná. Otočil jsem se, informoval hasiče, kteří se nedaleko pohybovali v návaznosti na zajištění uzavírání cesty při průjezdu cyklozávodu, a vydal se objízdnou trasou, která se natáhla o téměř 45 minut, neboť vedla v závěsu za závodnicemi, a tak jsem dojížděl a ještě vyčkával na otevření cest po průjezdu. No, jak by to celé dopadlo, kdyby se stromu zachtělo padnout dříve o 15 minut, když se zde řítil peloton při plné sjezdové rychlosti si ani nepředstavovat.
Cestou do Chřibské se přehnalo několik velice intenzivních průtrží včetně krupobití, tak jsem jen z dálky pozoroval a přemýšlel, zda to stejné provázelo i běžeckou skupinu o pár kilometrů opodál, což jsem zjistil zanedlouho…
Část II. – Na cestě po kopečkách (Jedlová a Luž)
Po příjezdu do Chřibské, jsem se připojil v čekání k Michalovi, který v mezičase stihl se svým fotoaparátem oběhnout okolní zajímavosti a zachytit je. Za nedlouho se opět spustil déšť, tak jsme zasedli do auta a v uličce z náměstí vyhlíželi pohyb. Běžecká část naší partičky dorazila po necelé hodině, 25 km z trasy bylo zdoláno. Hned na první pohled bylo vidět, že déšť se jim cestou rozhodně nevyhýbal. Nepromokavé bundy dešti ještě odolaly, ale kalhoty a boty v suchu nezůstaly. Došlo tedy na první převlékání do suchého, tak na místním náměstí při pozdním odpoledni bylo trochu rozruchu. Ač se počasí umoudřilo a mraky se rozehnaly, teplota trochu klesla, což ve spojení s navlhnutím nebylo moc příjemné. Aleš s Petrem zde běžecky přerušili a na další část trasy tak vyrážely Niky a Sabča o samotě. Jejich cesta dále směřoval k Chřibským vodopádům, dále kolem Prkenného dolu a od jihu výstup na Jedlovou.
S doprovodnými vozidly jsme přejeli na druhou stranu Jedlové a já se rozhodl vystoupat děvčatům vstříc s větrníkem, který jsme na Jedlové zanechávali jako symbol průchozího bodu naší cesty s odkazem na Klub nemocných cystickou fibrózou. Po 19 hodině jsem se vydal vzhůru, a že prý běžecky až na vrchol – vyhecován zbytkem doprovodného týmu. Jedlovou jsem nešlapal prvně, tak jsem to bral samozřejmě z legrace a po 200 m klusání, jsem přešel do svižnější chůze. Zato zajíc, který vběhl na trasu přede mnou, ten na tempu nepolevil a dalších 300 m přede mnou pelášil, co to dalo. Za necelých 20 minut jsem byl nahoře a vyčkával, až holky dorazí. Mezitím jsem si užíval klidu na vrcholu – vůně přírody po dešti, slunko před západem a zpěv ptáků, sic již bylo chladněji a trochu větrno. Po přibližně 15 min klid začal přerušovat pravidelný klepavý zvuk. Podle svižného tempa hůlek narážejících do asfaltové cesty vedoucí vzhůru na Jedlovou, jsem hned poznal, kdo se blíží. Nahoře jsme společně našli místo pro připevnění větrníku a vydali se dolů, kde byla domluvena teplá voda na kávu a polévku, tedy poprvé něco teplého do žaludku pro naše běžkyně.
S odcházejícím sluncem začala klesat teplota a po předchozím vychladnutí po dešti se tak více chlad do holek zakousával. Něco teplého do žaludku a alespoň 15 minut prohřátí ve vytopeném autě jim očividně přišlo vhod. Ovšem následný návrat z tepla zpět do chladu, bylo o to méně příjemný. Se stmíváním se v šeru holky zase ztratily – další setkání Luž.
Přesunuli jsme se tentokrát na chvilku i za hranice a pod Luží jsme čekali z německé strany. Zde nastal trochu problém, jelikož z mapy určené parkoviště, kde jsme měli v plánu čekat, bylo pouze soukromé a pro ubytované. Našli jsme tak schovku opodál u lesa, kde jsme za naprosté tmy tiše seděli a doufali, že někomu z okolí nebude naše zdržení se na hodinku až dvě vadit natolik, aby na nás zavolal příslušníky a my museli pak objasňovat, že tam čekáme na takové dvě přeshraniční přeběhlice. „Also, unsere deutschen Freunden, entschuldigung, es war nur für eninen Moment“.
Tento kopec jsem se rozhodl zdolat také a vyrazit holkám opět naproti s větrníkem. Tentokrát se ke mně připojili Michal a Petr. Aleš zůstal hlídat u aut, aby případně naší zastávku místním vysvětlil. Po necelé hodině jsme tak vyrazili, abychom Sabču s Niki zastihli na hoře. Ale špatně jsme to propočítali. Holky jsme potkali hned po chvilce stoupání, když jsme se zrovna domlouvali, že tato cesta je pro sestup v noci zbytečně náročná, že bude lépe trochu trasu upravit a sejít po klikatější mírnější cestě, byť by byla o pár set metrů delší. Petr se odpojil a vracel se zpět s holkami k autu. S Michalem jsme šlapali dál vzhůru. Stále jsem při přípravách a i průběhu naší cesty od všech kolem slyšel: „nemám naběháno“, „nejsem teď v kondici“ a podobné, což zaznělo mimo jiné i od Michala. Poté co jsme pokračovali vzhůru, jsem se Michala držel asi prvních 30 m, pak už se světýlko jen vzdalovalo, až zmizel a to i přestože si nesl svou fototechniku. Zkrátka stejný blázen jako ostatní kolem. Nahoru jsem se vyškrábal asi s 5 minutovým odstupem, Michal si svěže už pobíhal po vrcholu a fotil si rozhlednu. Vydýchal jsem se trochu, přisvítil Michalovi na focení, umístil větrník a po chvilce jsme se vydali zase zpět k autu. Sestup to byl celkem náročný, zejména ale díky té bludičce co jsem měl na hlavě, svoji kvalitnější čelovku jsem půjčil na noc holkám. Kroky se dolu po mokrých kamenech a blátíčku po dešti hledaly za šera hůře. Došli jsme k autu, kde se holky akorát dobalovaly na další etapu. Tentokrát je čekalo trochu klesání a etapa dlouhá přibližně 13 km, další sraz v Petrovicích na autobusové zastávce. Po chvilce holky zmizely ve tmě, ale za necelou minutku světýlka zpět, přičemž mi došlo, že jsem je poslal dál po cestě, kde jsme stáli, ale nějak jsem zapomněl na to, že jsme parkovali kousek jinde. Naštěstí si holky všimli hned a tak si zaběhli jen nějakých 200 metrů navíc a kolem probíhali s úsměvem a zmizely zase hned ve tmě jiným směrem.